Pavel z Tarsu

Drazí bratři a sestry,
skončili jsme naše úvahy o dvanácti apoštolech, které povolal sám Ježíš během svého pozemského života. Dnes si začínáme přibližovat postavy ostatních důležitých osobností prvotní církve. I ony strávily svůj život pro Pána, pro evangelium a pro církev. Jde o muže a také o ženy, jak píše sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů, kteří „nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista“ (Sk 15, 26).

Prvním z nich, povolaný samým Pánem, Zmrtvýchvstalým, aby i on byl opravdovým apoštolem, je nepochybně Pavel z Tarsu. V dějinách církve, a nejen té prvotní, září jako hvězda první velikosti. Sv. Jan Zlatoústý ho velebí jako osobnost vyšší dokonce než mnozí andělé a archandělé (srv. Panegyricum 7, 3). Dante Alighieri ho prostě definuje v Božské komedii „nádobou vyvolení“( Inf. 2, 28), inspiruje se přitom Lukášovým vyprávěním ve Skutcích Apoštolů. Jiní ho nazývají „třináctým apoštolem“ – a opravdu, on velmi trvá na tom, že je pravý apoštol, protože ho povolal Zmrtvýchvstalý, nebo přímo „první po Jediném“. Jistě, po Ježíšovi je osobností počátků, o němž jsme nejvíce informováni. Vždyť máme nejen vyprávění, které Lukáš zaznamenává ve Skutcích apoštolů, nýbrž i hrst Listů, které pocházejí přímo z jeho ruky a které odhalují jeho osobnost i myšlení bez prostředníků. Lukáš nás informuje, že jeho původní jméno bylo Šavel (srv. Sk 7, 58; 8,1 atd.) ba v hebrejštině Saul (srv. Sk, 9, 14. 17; 22, 7, 13; 26, 14), jako král Saul (srv. Sk 13, 21), a byl to žid z diaspory, neboť město Tarsus leželo mezi Anatólií a Sýrií. Dost brzo odešel do Jeruzaléma, aby důkladně studoval mojžíšský Zákon u nohou velkého rabína Gamaliela (srv. Sk 22, 3). Vyučil se hrubému ručnímu řemeslu, výrobce stanů (srv. Sk 18, 3), jež mu později umožňovalo postarat se o svou výživu, aniž by zatěžoval církve ( srv. Sk 20, 34; 1 Kor 4, 12; 2 Kor 12, 13-14).

Rozhodujícím pro něho bylo, že poznal společenství těch, kteří se prohlašovali za Ježíšovy učedníky. Od nich se dověděl o nové víře, - o nové „cestě“, jak se říkalo, - jež nekladla do středu Boží zákon, jako spíše osobu Ježíše, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, s nímž bylo spojeno odpuštění hříchů. Jako horlivý žid považoval toto poselství za nepřijatelné, ba pohoršlivé a cítil tedy povinnost pronásledovat následovníky Krista také mimo Jeruzalém. Bylo to právě na cestě do Damašku, na počátku 30. let, když Šavel, podle svých slov „byl uchvácen Kristem“ (Fil 3, 12). Zatímco Lukáš o tomto faktu vypráví s velkým množstvím podrobností, – jak se ho dotklo světlo Zmrtvýchvstalého a jak zásadně změnilo celý jeho život – on jde ve svých listech přímo k podstatnému a mluví nejen o vidění (srv. 1 Kor 9, 1), nýbrž o osvícení (srv. 2 Kro 4, 6) a především o zjevení a povolání v setkání se Zmrtvýchvstalým (srv. Gal 1, 15-16). Však se také výslovně definuje „povolaný za apoštola“ (srv. Řím 1, 1; 1 Kor 1, 1) nebo „apoštol z Boží vůle“ ( 2 Kor 1, 1; Ef 1, 1; Kol 1, 1), jakoby podtrhoval, že jeho obrácení nebyl výsledek nějakého rozvíjení myšlenek, úvah, nýbrž plod Božího zásahu, nepředvídatelné Boží milosti. Od té doby všechno, co dříve pro něho mělo hodnotu, se paradoxně stalo, podle jeho slov, ztrátou a bezcenným brakem. (srv. Fil 3, 7-10). A od té chvíle byly všechny jeho síly výlučně postaveny do služby Ježíše Krista a jeho evangelia. Jeho existence bude od té doby životem apoštola, který se chce stát „všem a vším“ (1 Kor 9, 22) a to bezvýhradně.

Z toho pro nás vyplývá důležitá lekce: to, na čem záleží, je postavit do středu svého života Ježíše Krista, aby naše identita byla podstatně poznamenána setkáním a společenstvím s Kristem a jeho slovem. V jeho světle je každá jiná hodnota znovu získána a očištěna od eventuálních škvár. Pavel poskytuje další základní lekci, a to univerzální ráz, jež charakterizuje jeho apoštolát. Palčivě si uvědomoval problém přístupu pohanů k Bohu, který v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíšovi nabízí spásu všem lidem bez vyjímky, oddal se sám tomu, aby uvedl ve známost toto evangelium, doslova „tuto radostnou zvěst“, hlásání milosti určené k tomu, aby smířila člověka s Bohem, se sebou samým a s druhými. Od první chvíle pochopil, že to je skutečnost, která se netýká pouze židů nebo jisté skupiny lidí, nýbrž že má všeobecnou hodnotu, že se týká všech, protože Bůh je Bohem všech. Východiskem jeho cest byla církev v Syrské Antiochii, kde bylo poprvé evangelium hlásáno Řekům a kde bylo také poprvé vysloveno jméno „křesťané“ ( srv. Sk 11, 20.26), to je věřící v Krista. Odtud zamířil nejprve na Kypr a pak vícekrát do krajů Malé Asie (Pisidie, Lykaonie, Galácie), pak do evropských krajů (Makedone a Řecka). Významnější města byla Efez, Filippy, Soluň, Korint, nicméně se nesmí zapomenout na Beréu, Athény a Milét.

V apoštolátu Pavla nechyběly obtíže, kterým s odvahou čelil pro lásku ke Kristu. On sám vzpomíná, jak působil: „lopotil jsem se mnohem více...dostal jsem se do žaláře častěji...týrání jsem zakusil nad veškerou míru...často v nebezpečí smrti...: třikrát jsem byl bit pruty, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal…často v nebezpečích na řekách a na cestách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích na poušti, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry; k tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení. A nad to všechno každodenní nával ke mně, starost o všechny církevní obce“ (2 Kor 11, 28-28). Z jednoho úryvku v Listu Římanům (srv. 15, 24-28) vysvítá záměr vypravit se až do Španělska, na konec Západu, aby všude hlásal evangelium až do posledních končin tehdejšího známého světa. Jak neobdivovat takového muže? Jak neděkovat Pánu, že nám dal apoštola takové velikosti? Je jasné, že by nemohl čelit tak obtížným situacím a často beznadějným, kdyby tu nebyl důvod absolutní hodnoty, před nímž se žádná hranice nemůže považovat za nepřekročitelnou. Pro Pavla, jak víme, je tímto důvodem Ježíš Kristus, o němž píše: „Kristova láska nás nutí..., aby ti, kteří jsou naživu, nežili sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5, 14-15) pro nás, pro všechny.

Vždyť apoštol vydá svrchované svědectví krve za císaře Nerona zde v Římě, kde uchováváme a uctíváme jeho ostatky. Klement Římský, můj předchůdce na tomto apoštolském stolci o něm píše v posledních letech 1. století: „Pro žárlivost a nesvornost byl nám Pavel nucen ukázat, jak se dosáhne odměny za trpělivost... Po tom, co kázal o spravedlnosti v celém světě a po tom, když dospěl na nejzazší hranice Západu, vytrpěl mučenictví před vladaři; tak odešel z tohoto světa a dospěl na svaté místo a stal se tak největším vzorem vytrvalosti“ (Korinťanům 5). Kéž nám Pán pomáhá uvádět do praxe vybídnutí, které nám apoštol zanechal ve svých listech: „Napodobujte mne jako já napodobuji Krista“ (1 Kor 11, 1).

Přeložil J. Koláček, SJ