Pavel, centralita Krista Ježíše

Drazí bratři a sestry,
v minulé katechezi, před dvěma týdny, jsem se snažil načrtnout podstatné rysy životopisu apoštola Pavla. Viděli jsme, jak setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal důvodem jeho existence a nejhlubším motivem celé jeho apoštolské práce. V Pavlových listech se po jménu Bůh, které se objevuje více než 500krát, vyskytuje jméno Kristus (380krát). Je tedy důležité, abychom si povšimli nakolik až může Ježíš Kristus zasáhnout do života člověka a tedy i do našeho vlastního života.

Díváme-li se na Pavla, mohli bychom formulovat zásadní otázku takto: jak vlastně dochází k setkání lidské bytosti s Kristem? A v čem spočívá vztah, který je od něho odvozen? Odpověď daná Pavlem může být pochopena ve dvou fázích. Za prvé, Pavel nám pomáhá pochopit absolutně základní a nezastupitelnou hodnotu víry. Píše o tom v Listu Římanům: „Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým)“ (3,28). A stejně tak v listu Galaťanům: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona“ (2,16). „Být ospravedlněn“ znamená být učiněn spravedlivým, to znamená být přijat milosrdnou spravedlností Boží, a vstoupit do společenství s Ním, a v důsledku toho pak navázat mnohem autentičtější vztahy se všemi našimi bratry: toto vše na základě úplného odpuštění našich hříchů. Pavel tedy říká se vší pronikavostí, že tato podmínka života nezávisí na našich eventuálních dobrých skutcích, ale na čiré milosti Boží: „Z jeho milosti docházíme ospravedlnění zdarma, protože nás vykoupil Ježíš Kristus“ (Řím 3,24).

Těmito slovy svatý Pavel vyjadřuje zásadní obsah své konverze, nový směr svého života vycházející z jeho setkání se Vzkříšeným Kristem. Pavel nebyl před konverzí člověk vzdálený Bohu a jeho Zákonu. Naopak, zachovával Zákon a to s věrností hraničící s fanatismem. Ve světle setkání s Kristem však pochopil, že se tím snažil budovat jen sám sebe, svou vlastní spravedlnost a že s celou svou spravedlností žil jenom sám pro sebe. Pochopil že nový směr jeho života byl absolutně nutný. A tento nový směr nacházíme vyjádřen v jeho slovech: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Pavel tedy už nežije pro sebe, pro svou vlastní spravedlnost. Žije pro Krista a s Kristem: tím že se dává a nesnaží se už budovat sám sebe. To je nová spravedlnost, nový směr, který nám dává Pán a který nám dává víra. Před Kristovým křížem, který je krajním výrazem jeho sebedarování, neexistuje nikdo, kdo by se mohl chlubit sám sebou, svou spravedlností, kterou si sám pro sebe udělal! Jinde Pavel vyjadřuje tuto myšlenku poukazem na Jeremiáše a píše: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (1 Kor 1,31 = Jer 9,22); anebo: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14).

Přemýšlením o tom, co znamená ospravedlnění ne pro skutky, ale z víry, jsme tak dospěli ke druhé složce křesťanské identity, kterou svým vlastním životem popsal svatý Pavel. Křesťanská totožnost se skládá právě z těchto dvou složek: nehledat sebe, ale přijmout Krista a darovat se s Kristem; osobně se podílet na životě Krista samého, ponořit se do Něho a sdílet s ním jak jeho život, tak jeho smrt. Svatý Pavel to píše v listu Římanům: „Byli jsme křtem ponořeni do jeho smrti… byli jsme spolu s ním pohřbeni… srostli jsme s ním… Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Řím 6, 3.4.5..11). Právě tento poslední výraz je příznačný: Pavlovi totiž nestačí říci, že křesťané jsou pokřtění či věřící; pro Pavla je stejně důležité říci, že jsou „spojeni s Kristem Ježíšem“ (srv. také Řím 8, 1.2.39; 16,3.7.10; 1 Kor 1,2.3, atd.). Jindy to obrací a píše, že „ve vás je Kristus“ (Řím 8,10; 2 Kor 13,5) nebo „ve mně“ (Gal 2,20). Toto vzájemné pronikání Krista a křesťana je pro Pavlovo učení charakteristické a dovršuje jeho pojednání o víře. Víra, ačkoli nás vnitřně spojuje s Kristem, zdůrazňuje rozdíl mezi námi a Ním. Podle Pavla má život křesťana jen jednu složku, kterou bychom mohli nazvat „mystickou“, poněvadž prostředkuje mezi námi a Kristem a mezi Kristem a námi. V tomto smyslu Apoštol dochází dokonce k tomu, že označuje naše utrpení za „Kristovo utrpení“ (2 Kor 1,5), takže „stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle“ (2 Kor 4,10).

To vše musíme vnést do našeho každodenního života a následovat příklad Pavla, který z tohoto velkého duchovního rozletu neustále žil. Z jedné strany se víra musí uchovávat v neustálém postoji pokory před Bohem, ba dokonce v postoji adorace a chvály. To čím jakožto křesťané jsme, dlužíme pouze Jemu a jeho milosti. A poněvadž nic a nikdo nemůže zaujmout jeho místo, je zapotřebí, abychom ničemu a nikomu jinému nevzdávali tu čest, kterou vzdáváme Jemu. Žádný idol nesmí znečistit náš duchovní svět, jinak totiž namísto toho, abychom se těšili ze získané svobody, upadli bychom do pokořujícího otroctví. Z druhé strany, naše radikální příslušnost ke Kristu a skutečnost, že jsme „v Něm“, nás má naplňovat postojem naprosté důvěry a nezměrné radosti. Nakonec totiž musíme se svatým Pavlem zvolat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31). A odpovědí je: nic a nikdo „nás nebude moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,39). Náš křesťanský život se tedy zakládá na skále, která je stabilnější a bezpečnější než si lze představit. A z ní čerpáme všechnu svou energii jak píše Apoštol: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13).

Stavme proto naši existenci s jejími radostmi a jejími bolestmi podpořeni těmito velkými city, které nám Pavel nabízí. Zakusíme-li je, budeme moci pochopit, jak pravdivé je to, co píše sám Apoštol: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil, až do onoho dne“ (2 Tim 1,12), to znamená až do toho posledního dne našeho setkání s Kristem Soudcem, Spasitelem světa i Spasitelem naším.

Přeložil Milan Glaser